Přihlášení uživatele

Přihlášení

Nová registrace | Moje heslo?

David Vectif Fořt - Putování po svazových revírech v rybářské sezoně 2009

Úvodem
Již několikrát jsem se zamýšlel nad moji loňskou kaprařskou sezonou. Sám nevím, jak ji vlastně ohodnotit. Měl jsem velké plány. Začátek roku mi vyšel vcelku dobře a pak se mé další sny začaly pomalu rozpadat. Onemocněl mi pes, tak jsme se s tím vším museli trochu poprat, až nám nakonec pomohl náš starý známý léčitel. Pak přišla práce. Téměř čtyři měsíce nepřetržité makačky a přípravy dvou velkých vánočních koncertů a hle, byl tu konec listopadu a já prakticky nebyl na rybách. Zvažoval jsem výpravu do zahraničí, ale nakonec mě úplně pohltilo moje milované Labe. Chytal jsem zde téměř do poloviny prosince a bylo to úplně parádní. Neulovil jsem sice vytouženého prosincového kapra přes 15kg, ale zachytal jsem si fantasticky. Takže to vlastně všechno nakonec dobře dopadlo. Pojďme si to tedy celé společně projít.


Kapři z ledové Rozkoše

Rozkoš je voda, ke které mám srdcový vztah. Narodil jsem se nedaleko a od svých pěti let zde pravidelně rybařím. Díky ní miluji velké vodní plochy a rybolov na nich je pro mne tou opravdovou výzvou. Znám tam každé místo a i když dnes již není tou pokladnicí obrovských kaprů, je to voda, která má neskutečné kouzlo a atmosféru. Na druhou stranu je to také voda, která je z hlediska moderní kaprařiny prakticky nepoužitelná. Platí tu snad všechny zákazy na které si vzpomenete a nad jejich dodržováním bdí parta porybných, pro které jsou rybáři, kteří zaváží, chytají přes noc a všechny ryby po ošetření vrátí zpět do vody tou největší noční můrou. Čert vem nájezdy polských drancovníků, kteří odvezou vše, co sezobne jejich polévkovou kuličku, klany místních domorodců, kteří si chodí pro candáty, jak do supermarketu a na kůrky chleba loví s pytlačkami kachny, které pak v poledne orožní před svojí epesní maringotkou, společně se svými deseti sousedy z okolních maringotek. Ten zločinec jsem zde již několik let já.

Tentokrát jsme na Rozkoš s Ráďou vyrazili již v březnu, kdy bylo ještě minimálně 80% plochy pod ledem. Olova obalená boilie těstem, které jsem ještě prolil tekutou potravou a jedná malá plovoucí kulička. Poprvé jsme vyrazili pouze na odpoledne. Zima, jak v ruském filmu. Pozorovali jsme ledové kry, které do sebe u břehu za hrozného randálu narážely, díky poměrně silnému větru. Jediné chytatelné a odmrzlé místo bez ledu bylo u dělící hráze, ale i zde se to díky pohybu ledu každou hodinu měnilo. Chvíli jsme chytali pod ledem, chvíli bez něj. Ve chvíli, kdy jsme toho měli již oba plné zuby a rozhodli jsme se, že té magořiny je asi již opravdu dost, jakobych ve větru uslyšel zvuk pípáku. Já měl záběr! Chvíli jsem tomu nechtěl věřit, ale pak jsme již oba za velkého slavnostního řevu běželi k prutu. Swinger tam jen visel. Vzal jsem prut a to co nastalo jsem opravdu nečekal. Na druhém konci se převalovalo něco velmi těžkého. Šel jsem s prutem po kamenech na hrázi, abych se ke kaprovi dostal, co nejblíže a vyhnul se tak případnému přeřezání vlasce o kameny nebo ostré škeble, kterých jsou v těchto místech mraky. Nehnul jsem s ním ani o metr. Jel si svoje blues a já jsem si říkal, že je to konečně ON. Starej rozkošák, po kterým tady pasu tolik let. Bohužel to celé netrvalo moc dlouho. Po asi pěti minutách přetahování napětí povolilo a mně zůstaly jen oči pro pláč. Byl jsem opravdu hodně smutný.  Málokterá ryba pro mne má takovou cenu jako ten velký kapr z Rozkoše. Byl pryč a bylo mi jasné, že to bude zase na hodně  dlouho. Zabalili jsme a jeli domů s tím, že se za pár dní vrátíme. Svému slibu jsme dostáli a dokonce si v té zimě krásně zachytali. Největšího kapra měl Radek. Nebyl větší, než 75cm, ale v té zimě, kdy ještě roztával led to byla skvělá výprava. Používali jsme malé, ořezané kuličky Messiah, Stink Sniper a A1 roll. Já dipoval a obaloval, Ráďa jel klasiku. Pořád jsem měl hlavě toho kapra, co mi spadnul. Vlastně ho tam mám dodnes. I kdyby to byl ten poslední, co tam plave, bude pro mne vždy důvodem se na tuto vodu znovu vracet. Nefotím se zrovna rád, ale o fotku s tímhle týpkem opravdu stojím.


D7

Byl začátek dubna a to vždy znamená první jarní výpravu na D7. S Radkem takto vyrážíme již několik let a pravidelně tam také zapadneme s autem, než ho vyhrabeme, tak zmokneme a máme vše úplně durch. Nejinak tomu bylo i tentokrát a tak jsme první večer trávili touto bohulibou činností. Naštěstí již víme, co a jak, tak je to pro nás již naprosto rutinní záležitost.
Mám tyhle jarní výpravy na sedmičku moc rád. Není tu ještě tolik rybářů, tak si můžete vybrat místo, voda má okolo sedmi stupňů, což je teplota, kterou mám rád a vždycky jsme si pěkně zarybařili.
Na téhle výpravě jsem chtěl chytat pouze na tehdy nové hotovky. Okamžitě jsme si zamiloval Squidku a moc jsem se těšil, co předvede. Na druhém prutě jsem topil pop upku Sunrise.
Squidka dostala místo cca 120 m od břehu, kde jsem našel pěknou jamku a i když to normálně moc nedělám, vysypal jsme zde kýbl řepky a proházel okolí ještě třemi kilogramy Squidky. Docela hustý zákrm na toto období, ale veřil jsem mu. Netrvalo to také dlouho a měl jsem prvního kapra. Squidka řádila a přišel na ní i první kapr přes 10kg. Problém nastal, když mi došla. Hned jsem alarmoval základnu a Ivana Juřičku, ať mi ji někdo přiveze. Chystal se za námi na návštěvu Vláďa Pazdera, tak byla šance. Ivan to však vyřešil po svém a i přes Pazdičovo lamentování mi byl přidělen kýbl Tornáda se vzkazem, že jsem tester a budu chytat na to, na co mi řekne. A tak se i stalo. Našel jsem Tornádu nové místo a nakonec jsem perfektně rozjezdil oba pruty. Záběry chodily naprosto pravidelně, jak kapři najížděli do prohřátých mělčin. Našich pět jarních dní uteklo jako voda a nadešel čas návratu do shonu velkoměsta.

Labíčko na jednu noc
Nebylo to dlouho poté, co jsem se vrátil z Mušova, když mi zavolal kamarád Jirka se slovy, že za ním musím dorazit na Labe, že jdou kapři přes 10kg. Za 30 min už jsem seděl v autě a mazal za ním. Realita byla trochu jiná. Jirka měl chyceného pouze jednoho kapra přes 10kg a několik menších. Na náladě mi to neubralo. Seděli jsme na našem oblíbeném labském fleku. Dorazil jsem okolo 17h, nabil A1 roll, na kterou jsme zde nachytali ty největší ryby a usadil se pozorovat vodu. V 19.30 přišla krásná jízda z koryta a po deseti minutách mi Jirka podebral téměř 90cm šupíka. Prostě paráda. Miluji ty souboje s říčními kapry. Každý mi vždycky vyprávěl o úžasných soubojích s kapry z Cassienu. Měl jsem tu možnost na tomto slavném jezeře chytat, dokonce jsem pár kaprů na břeh dostal a stejně tak mí přátelé. Jeden kapr měl dokonce 23.6kg, ale ani jeden z nich nepředvedl takové rodeo, jaké jsem zažil s mými oblíbenými říčáky. Pamatuji, jak za mnou před pár lety přijel na Vltavu kamarád Padre. Padre je kus chlapa a kdyby byl sumec, bude určitě tím nejtajnějším snem Jakuba Vágnera. Padre je ale kaprař, jak má být a Vltava byla zase jeho tajným přáním. Za dva dny chytil dva kapry z řady velmi cenných váhových kategorií, po kterých pasu celý rok. Tak to prostě bývá. Zmínit jsem však chtěl jeho překvapení, když nebyl schopen dobrzdit 75cm kapry, kteří mu tady rovnali háky a vymotávali cívky. Možná se zasmějete, ale bylo tomu tak. Vltaváci, to jsou ti správní zabijáci a s labáky je to podobné. S Jirkou jsme během noci ještě pochytali nějaké menší kapry a já mazal zase do práce. V hlavě jsme měl již poslední květnový týden, kdy jsem měl vyrazit na dlouho plánovanou výpravu na státní francouzskou přehradu. Každou noc jsem ve svých snech sváděl souboje s 20kg kapry a ráno odstřihával dny na metru, který se pomalu krátil, až nadešel onen den a já mohl vyrazit.

Francie
Výpravu do Francie jsme naplánovali ve složení Milan Barcsz, Vláďa Pazdera a moje maličkost. Našim cílem byl průzkum nově vytipovaných lokalit s tím, že jsme měli dopředu vybranou jednu, na které jsme chtěli skončit. Cesta utekla poměrně rychle a my jsme se tak po celonoční jízdě mohli pokochat ranním pohledem na právě se probouzející  přehradu. Otevřeli jsme studenou plzeň a čekali na hodinu, kdy otevírala hospůdka v sousední vesnici, kde jsme zakoupili povolenku. Při letmém pohledu na zeď jsem nemohl nezaznamenat fotografie trofejních štik z místního jezera. Některé byly staré určitě i několik desetiletí, ale dovolím si tvrdit, že některé z těchto zubatic se mohly blížit i 140cm hranici. Nikdy jsem takové štiky neviděl. Vášniví lovci dravců se také následně stali mojí noční můrou. Po zabivakování, nalezení lovných míst a vyvezení nástrah se to začalo na jezeře  lovci dravců jen hemžit. Loďky křižovaly hladinu a někteří byli tak oprsklí, že mi jezdili přímo před špičkami, pár metrů od břehu. Vše skončilo tak, že jsem měl špičky prutů pod vodou, abych se těmto maniakům vyhnul. Další problém, který mi komplikoval samotný rybolov, byl můj nově namotaný vlasec značky Awa-Shima, který sliboval fluorocarbonový potah. Cena byla překvapivě nízká a balení vyzývavé, tak jsem se chytil. Když jsem po jednom cca 500m zavezení při klidné hladině šponoval vlasec, všiml jsem si podivného cca 500m oblouku táhnoucího se po hladině. Po došponování zmizel, aby se za pár minut zase vynořil. Pokud někdo toužíte po plovoucím vlasci, mohu vám tuhle šílenost od Awa-Shimy vřele doporučit. Já už o ní nechci ani slyšet a hned na místě jsem také oba náviny vystříhal, jak rychle to jen šlo.

První kontakty s rybou...
Nyní však zpět k samotnému rybolovu. První dny se nedělo prakticky nic. Alespoň tedy u mne. Koumák a inženýr Pazdera se nezastavil ani na minutu a vymýšlel vše možné. Výsledky se dostavily v podobě „cínů“. Milan jich měl také několik, já první dvě noci vůbec nic. Třetí noc okolo druhé hodiny mě probudil jekot příposlechu. Konečně!! Jízda jako kráva. Když jsem doběhl k prutům, nalezl jsem již jen prověšený swinger. Mírně jsem přisekl a začal zdolávat. Na druhém konci jsem ucítil jen nepatrný tah, který jsem přisuzoval cejnovi, ale ta jízda k tomu nějak nepasovala. Vláďa již seděl ve člunu a verboval mne k sobě. „To nemá cenu, je to jen nějakej malej šmudla“, okomentoval jsem to. Ryba se blížila ke břehu kde byl hustý sloupec vodních trav. Právě ve chvíli, kdy jsem se chystal onoho „cína“ vysmykovat, mi celá udice ztěžkla v rukou a dostal jsem dva nehorázné kopance. „A dopr….“, zaklel jsem. „Rychle do lodi!“ Bohužel ryba již byla dávno projetá travami. Pokoušel jsem se ji vyprostit, ale nakonec jsem vyručkoval jen prázdnou montáž. Vyslechl jsem si něco málo od inženýra, druhým uchem to pustil ven a šel znova zavézt. Záběr přišel na jednu 21mm kuličku Devil Fish ze dna. Další dny se nedělo vůbec nic.

Změna místa...
Ač to úplně nesnáším, naložil jsem to nejnutnější do člunu a vyrazil na druhou stranu jezera, zkusit štěstí v hustých travách, kde byla mělčí voda. Celé to vypadalo jako obrovské pampeliškové pole. Hladina jezera byla při plném stavu, tak se zde dalo nalézt prakticky jen jedno chytatelné místo a i tak jsem musel použít 2m vidle, které jsem zapíchal do vody asi 20m od břehu.Aby toho nebylo málo, rozřízl jsem si ve vodě poměrně slušně chodidlo, tudíž nějaký další kontakt s vodou a bahnem nepřicházel v úvahu. Milan byl tak laskav, že mi dovezl Vláďovy prsačky. Od této chvíle jsem se bez nich nemohl hnout. Byla to docela kovbojka. K prutům se dalo dojet jen na člunu, protože do prsaček by mi u nich již nateklo. Povolil jsem brzdy, abych v případě záběru nepřišel o udici, jelikož bahno bylo měkké a vidle držely tak, tak. Dva dny a dvě noci jsem zde zápasil. Výsledkem byl pouze jeden cejn. Chyběla mi společnost, noha bolela, tak jsem to vzdal a vrátil se na původní místo. Kluci mně přichystali příjemné přivítání a i já byl rád, že jsem zase s nimi. Měl jsem toho docela dost a tak jsem poměrně brzy ulehl ke spánku.

Razantní jízda...
Myslel jsem si, že se mi to zdá, když se opět rozezvučel můj příposlech. Stejný prut, místo i nástraha a úplně stejný scénář. Ryba se nechala prakticky navolno přitahovat, Vláďa seděl ve člunu a já proklínal karase, cejny a všechno možné. Nakonec jsem se nechal naverbovat do loďky, ale to jen díky únavě a zalepeným očím, tudíž ve stavu, kdybych Vladimírovi kývl asi na cokoliv.. Samozřejmě se tak ale stalo opět, až ve chvíli, kdy se mi „cejna“ nepodařilo vysurfovat skrz trávy a on se mi do nich chytil. Trávy sahaly téměř k hladině do vzdálenosti asi 15m od břehu a Vláďa nás tak krásně navedl. Vzal jsem za vlasec a jal se tahat. Jaké bylo mé překvapení, když nám ve světle čelovky profičel pod lodí mohutný lysec. „Ty vole, vždyť je to kapr,“ prohlásil inženýr. Opravdu byl. Mezi dalšími radami jsem zaslechl něco jako ty vole drž ho, nebo nám to všechno zmotá, nepovoluj a podobně. Kapr bejčil, jako hrom, ale letmý pohled na našich dalších sedm prutů kousek od člunu, dával za pravdu inženýrovi. Nakonec celá zdolávačka travala asi minutu, kapr nedostal ani centimetr a Vladimír ho napoprvé s přehledem podebral. Krásný starý lysec, kterému do 20kg moc nechybělo. Bohužel čerstvě vytřený. Když se s ním Vláďa seznamoval ve foxáckém bazénku, dostal od něj pod vousy pořádnou bombu ocasní ploutví a od té doby, až do konce výpravy občas mluvil nesrozumitelně. Nicméně fotografie mi ráno udělal hezké. Věřte nebo ne, byl to první a poslední kapr naší výpravy. Vlastně „inža“ chytil když jsem byl pryč jedno mimino. Poslední den před odjezdem jsme nachytali ještě krásné líny. Po kaprech jakoby se slehla zem.

Čas odjezdu...
Zkoušeli jsme možné i nemožné. Jeden den jsem opět vycestoval do rezervace, kde byla jen denní zóna a zaznamenal jsem zde pohyb. Lovil jsem zde ze člunu, přivázaný kotvou ke stromům ve vodě. Měl jsem mezi nimi natažené lano a pouze takto jsem se mohl pohybovat. Taková malá lanovka. I zde jsem úspěch neměl. Připlaval ke mně pouze mrtvý kapr o délce 104cm. Tato výprava byla zvláštní. Netrefili jsme tu správnou dobu, kapři byli po tření a za celou dobu se nám je nepodařilo lokalizovat. Projel jsem celé jezero křížem krážem. Úplně bez pohybu, kromě rezervace. Bohužel na lov v těchto podmínkách jsme nikdo nebyli připraveni. Ze břehu to tady nešlo a pro lov z lodě jsme neměli nic. Podařilo se mi zde také utopit příposlech, který mi Milan Barcsz po dvou hodinách vyšlapal v téměř 2m hloubce. Já do vody kvůli rozříznuté noze nemohl.
Týden utekl jako voda a my se vraceli s taškami plnými francouských dobrot a s hlavami plnými touhy po brzkém návratu.


DOBA TEMNA A VLTAVA
Ještě před odjezdem z Francie jsme se dohodli, že na jezero vyrazíme za měsíc znovu. Bohužel, jak to tak bývá, okolnosti byly proti mně a tak se na vodu kluci museli vrátit beze mě. Já měl  co dělat, abych dal dohromady svoji chlupatou psí kámošku. Nakonec vše dobře dopadlo a Sára tu se mnou sedí i při psaní tohoto článku.
Vzhledem k tomu, že se nakonec ukázalo, že měla problémy se srdíčkem, museli jsme upustit i od pravidelných letních vycházek k Vltavě. Ostré sluníčko ji nedělá dobře a obzvláště minulé extrémně horké léto ji prostě nesvědčilo. Na Vltavu, kterou mám kousek od domova jsem se tak dostal na pouhé tři večery, avšak po důkladné přípravě krmného místa. Za ta léta mohu říct, že o místních kaprech a jejich chování něco vím a ani tentokrát jsem se nezmýlil. Tři dny, brzy ráno a v noci jsem se psy chodil pravidelně zakrmovat. Na úseku, na kterém chytám se na boilie prakticky neloví a tak jsem nemusel vymýšlet nic složitého a šlo především o to, kapry lokalizovat. Výběr místa padl na plošinu, která jde středem řeky s průměrnou hloubkou okolo 2.5m. Před ní i za ní se dno svažuje na jedné straně, až do 5.5m a na druhé do 4m. Dno je v těchto místech tvrdé a na dně je i zajímavá překážka v podobě velkého potopeného stromu. Jako nástrahu i návnadu jsem zvolil maxácké hotovky a to od samého začátku mnou oblíbené druhy Squidka a Baracuda. Plný očekávání jsem čtvrtý den po práci dorazil okolo 18.hodiny k vodě. Nastražil jsem těžkou kouli Baracudy a mrsknul to tam. Netrvalo to snad ani minutu, protože jsem ještě nestačil nahodit ani druhý prut a už mi to frčelo. Bohužel, po dlouhé době jsem zkoušel tzv.360 montáž a kapr se mi vypnul. Musím říct, že po pár pokusech, kdy se mi na ní na podařilo úspěšně zdolat jen jednu rybu jsem od jejího používání na Vltavě upustil a věnoval se klasice. Od minulé sezony jsem začal s velkým úspěchem na řece používat háčky Deep Gripper ve spojení s vlasovým rovnátkem a nemohu si tuto kombinaci vynachválit. Občas jsem měl problém tento háček z kapří tlamky dostat, jak pevně seděl. Ze 17ti záběrů jsem na něj na Vltavě vytáhl 16 ryb.
Na mé domovském řece jsem takto prožil krásné tři letní večery. Nachytal jsem přes 20 kaprů z nichž vážil největší 9.8kg. Přes 10kg jsem se sice nedostal, ale chtěl jsem si po tom všem spíše zachytat a to se mi povedlo se vším všudy. Poslední večer jsem měl mezi 21 a 22 hodinou hned 7 záběrů od kaprů. Bylo to super.


2 DNY NA ROZKOŠI
V létě jsem uskutečnil ještě jeden dvoudenní výlet na přehradu Rozkoš. Po zkušenostech z minulého roku, kdy mi zde za zavážení odebrali povolenku jsem nechtěl nic riskovat. Pořídil jsem si helikoptérové montáže, nové prsačky a hurá nahazovat. Naše volba padla jednoznačně na tzv. „malou“ Rozkoš. Nakobroval jsem do vody 2kg Squidky a Baracudy  a do stejného místa jsem po zabrodění poslal i obě udice s boiliem stejných druhů.
Po dvou hodinách přišel první záběr a během dvou dní jsem se prakticky nezastavil. Kaprům jednoznačně šmakovala především Baracuda, ale jejich váhový průměr byl poměrně nízký. Tento nedostatek si však vylepšovali svým vzhledem. Nachytal jsem několik opravdových skvostů, kterým jsem však mohl popřát jen hodně štěstí při výhýbaní se nástrahám masochtivých masařů sedících všude okolo. Největším kaprem byl krásný 8.5kg lysec, který překvapil i slušným soubojem. Idylka však netrvala dlouho. Dalekohledy a telefony okolních masařek opět zaúřadovaly a tak jsme se třetí den ráno dočkali návštěvy rybářské stráže. Ta přišla tentokrát vybavená i moderní technikou, naprosto nepříčetná, že jsem se až obával o zdraví, tohoto pána. Problémem bylo tentokrát nahazování z vody, i když mi bylo právě toto minulý rok při odebrání povolenky doporučeno. Samozřejmě, že vím, že i brodění je na Rozkoši zakázáno, ale pokaždé, když jsem z vody nahazoval, viděl jsem okolo hned několik dalších rybářů, kteří sázeli po krk ve vodě do přehrady jednu candátovou rybičku za druhou.  Porybný, který evidentně dorazil na udání místních si nás mezitím při nahazování natočil na kameru a přišel si, jak jinak, pro povolenky. Během následující hodiny jsem musel slíbit, že už na Rozkoš nikdy nepřijedu, prosit, škemrat a teprve poté mi byly noty se zápisem navráceny. Znechucen jsem odjel zpět do Prahy a opravdu nevím, jestli se sem ještě někdy vrátím..I když nějaké nevyřízené účty tady mám.


PODZIM
Po nekonečném pracovním martýriu, během kterého jsem stihl prožít jeden krásný týden a vypomoci firmě s organizací závodu Green Hell na maďarské Háromfě, přišel konec listopadu. Původně jsem plánoval výpravu do zahraničí, ale nakonec jsem zvolil Labe. Výrazným faktorem, který ovlivnil mé rozhodování byla skutečnost, že jsem se dostal na místo, kde se kapři v tomto období zdržovali a já cítil šanci na slušný úlovek z domácí svazové vody, kterou řadím ve svém žebříčku hodnot výše, než veškeré zahraniční revíry. Parťáky mi tvořili kluci z Nikl Teamu, Karel Nikl Jr. a Milda Šrámek. Občas dorazil na noc pokecat i Tomáš Blažek, ze kterým jsme ztrestali několik litrů  domácí slivovice, dali si lekce z buddhismu a nechali si vozit pizzu přímo do bivaku. Bylo to prostě to správné zakončení sezony a co bylo to nejpodstatnější, kapři brali, jak o život. Nevzpomenu si již kolik jsem jich nachytal, ale vím, že pět jich mělo přes 10kg. Velká škoda, že mi chvíli trvalo, než jsme přišel na systém, jak kapry z překážek ve vodě dostat. Mnoho jsem jich takto ztratil, což je velká škoda, protože jsem si jistý, že mezi nimi byli i větší ryby, než ty, které jsem dostal na břeh. Mým největším úlovkem byl šupináč 14kg jehož foto bohužel nemám, neboť mi uplaval z nezabezpečeného saku. Holt, vždy jsem byl odpůrcem sakování ryb a nějak jsem to zkusil. To, že jsou na saku zobáčky na zacvaknutí zipu pro mne bylo novinkou :o(
Jako skvělá nástraha do studené vody se ukázal Trufflex. Většinu ryb jsem ulovil na panáčka na kominovaný návazec fluorocarbon – splétaná šňurka. Boilie, na které jsem chytal jsem dipoval ve stejnojmenném dipu, do kterého jsem ještě přiléval trochu dipu Messiah. Určitě to vyzkoušejte, stojí to za to. Díky tomuto skvělému závěru sezony s Trufflexem se náhle stal z tohoto druhu boilie jeden z mých velkých favoritů. Ať pojedu kamkoliv, Trufflex už vždycky pojede se mnou. Několik ryb jsem zdolal i na novinku Red Rag a to i přes skutečnost, že jsem jí věnoval podle mého názoru nejméně produktivní místo.


ZÁVĚR :
Nakonec moje loňská sezona tedy dopadla vcelku dobře. Nebylo to přesně to, co jsem si od ní sliboval, ale po tom všem si nemohu na nic stěžovat. Nejlépe z celého roku jsem si zachytal v prosinci. Budiž to důkazem, že kapry lze lovit prakticky po celý rok a pokud to zrovna tak nevypadá, je třeba to alespoň zkusit.
Vám všem přeji hodně krásných úlovků a chvil prožitých u vody.

David „Vectif“ Fořt  (Max Carp Team)

Fotogalerie

 


Zpět na seznam článků