David "Vectif" Fořt - Balkánské repete....

 Moje první balkánská výprava v dubnu tohoto roku způsobila v mé hlavě totální šílenství. Přinesla mi bezesné noci, kdy jsem neustále bádal nad tím, co bych mohl příště udělat lépe, jaké zvolit návazce, jak dohodit co nejdál, jaké zvolit nástrahy a jak krmit. Před očima se mi odehrály desítky příběhů a zdolá¬vaček. Už se to nedalo vydržet a 7. května jsem opět seděl ve svém carpmobilu a společně s navigací polykal každý ujetý kilometr směr Balkán.

Nikam jsem nespěchal. Tentokrát jsem byl dokonale připraven. Již dopředu jsem věděl, kde budu chytat, díky mému skvělému balkánskému příteli Tomášovi, se kterým jsem se seznámil na poslední výpravě a který na jezeře lovil již 14 dní. Byli jsme domluveni, že ho v neděli po jeho odjezdu na místě vystřídám a zůstanu celý týden. Cesta ubíhala rychle, projížděl jsem místa, která jsem si pamatoval z minula, a tak mi to celé přišlo mnohem příjemnější. Malý zádrhel nastal na celnici, kde mi příslušníci prohlíželi auto, a když viděli nálož krmení, kterou jsem vezl, měl jsem co dělat, abych je přesvědčil o tom, že jedu na ryby úplně sám. Chvílemi jsem si dokonce myslel, že se vrhnou pod tu hromadu věcí a budou hledat parťáka. Prostě 200 kg kapřích dobrot je už pěkná hromada a podle výrazu v jejich tvářích jsem mohl snadno usoudit, že tohle asi ještě nikdy neviděli.

Příjezd k jezeru
Na místo jsem dorazil v sobotu okolo sedmé večer. Tomáš zrovna krmil. Nijak jsem to neprotahoval, vytáhl jsem láhev Jägermeis¬tera a během pár minut jsme zpečetili naše čerstvé přátelství. Byl poměrně chladný, ale krásný večer. Zprávy ohledně braní ryb však nebyly nijak optimistické. Za 14 dní lovu byl Tomášův největší úlovek šupináč o váze 13 kg. O něco veselejší byla informace, že během sobotního odpoledne se na vedlejším „štontu“ chytil velký kapr a Tomáš přišel o dvě ryby, které neudržel, a zajely mu do potopeného stromu na břehu ostrova. Z jeho pohledu to samozřejmě nijak veselé nebylo, já jsem v tom pro sebe hledal šanci na slušný úlovek v příštích dnech. Ten večer jsem si pouze nanosil všechny věci na místo. Nesta¬věl jsem ani bivak, dokonce jsem nerozdělal ani pruty, což se mi snad nikdy nestalo. V klidu jsem nasával atmosféru jezera, které skrývalo poklady, o nichž jsem sníval doma v Praze. Daleko od všech pracovních povinností jsem si užíval klidu, který tak miluji a bez kterého bych nemohl žít. Věřil jsem, že se dočkám. Můj čas měl teprve přijít a navíc na místě, kde jsem chtěl lovit, nebylo místo pro šest prutů. Nechal jsem tedy Tomáše dokončit jeho boj a čekal na nedělní večer, kdy se do toho pro změnu pustím zase já. Během noci měl Tomáš jeden záběr, ale ryba se těsně u břehu vypnula. Její velikost jsme mohli jen odhadovat.

A jdeme do toho naplno
Následující ráno začal již rutinní kolotoč. Stavba bivaku, stojanu, vybalení prutů, vypilování montáží do posledního detailu a sem tam pivo a panáček, abych se udržel v tom správném tempu. Z minulé výpravy jsem věděl, jaká dřina mě čeká. Tentokrát jsem to byl jen já a voda. Parťáka jsem neměl, vše se mělo odehrát jen v této naprosto osobní rovině. Někdy tuhle rybačku o samotě potřebuji. Tentokrát to byl přesně ten čas. Už jsem se nemohl dočkat večera, až u vody zůstanu úplně sám. Tomáš zůstal déle, než jsem čekal, a tak jsem své montᬞe nahazoval až za tmy. Od začátku jsem nasadil brutální krmnou kampaň, a tak jsem hned napoprvé naházel k druhému břehu na vzdálenost 120 m krmnou raketkou RED MAMMA celkem 15 kg návnady. Na začátek jsem zvolil mix boilies, řepky, kukuřice a 6mm pelet. Moje první setkání s raketkou Red Mamma proběhlo na poslední výpravě. Jedná se o chorvatský produkt, který vy¬chází z populární rakety Spomb. Když jsem ji viděl poprvé, musel jsem se zasmát. Red Mamma je vyrobena z jediného kusu plastu. Žádná pérka, nic. Jenom umělá hmota, kte¬rá se tváří tak, jako by se měla každou chvíli zlomit. Jenže opak je pravdou. Jednoduché zpracování této rakety se nakonec ukázalo být jejím hlavním plusem. Je v podstatě nezničitelná. Můžete se spolehnout na to, že vím, o čem mluvím. Při minulé výpravě jsme si vezli několik raket Spomb. Nedovezli jsme ani jedinou. O problémech při extrémním zatížení jsem se zmínil již v minulém článku. Tady se teprve ukázalo, na co kdo má a kdo ne. Nahazování do maximální vzdálenosti s plnou raketkou prakticky nonstop. Red Mamma vydržela vše. Kromě toho, že jsem jednu utrhl při náhozu, odchytal jsem celý týden s jednou raketkou. Její další nepochybnou výhodou jsou dvířka, kterými ji můžete doplnit úplně do plna, což není u Spombu možné. Celkem tak do Red Mamma nacpete až 280 g krmení, což vám ušetří spoustu sil i času. Při náhozu drží kr¬mení i směr a lítá, jak já říkám, jako „kráva“. Navíc se mi jako „starýmu pankáčovi“ líbí ten její název. Red Mamma je prostě „cool“ a ty „týpci“, co ji vyráběj, ty taky.

První úlovky
Večer jsem chytil jednoho malého kapříka na Devil Fish, jinak byla noc úplně klidná. Druhý den ráno jsem na jednu kuličku Bugaboo ulovil lysce 13,5 kg a pak následoval půst až do večera. Podvědomě jsem se těšil na noc. Jednak nebude to hrozné vedro a rybaření o samotě v noci prostě miluji. Mým parťákem se pro tyto noční příběhy stal můj kamarád Jägermeister, a tak jsem setrval vzhůru u prutů až do pozdních nočních hodin. Do půlnoci jsem zdolal 3 menší kapry. V 1.30 mě již ze spacáku vytáhla zběsilá jízda. Po nepříliš přesvědčivém souboji jsem podebral lysce, který mě v podběráku docela překvapil. Váha ukázala 18,20 kg. Kapr opět sebral jednu kuličku nadipovaného Bugaboo a přišel z místa, na které jsem sázel úplně nejméně. Byl jsem spokojen.

Následující den se kromě šíleného vedra a úplného bezvětří vůbec nic nedělo. Vše začalo okolo osmé hodiny večer, kdy začalo zapadat slunce. Vůbec jsem nespal. Do rána jsem měl 14 záběrů, většinou od malých ryb. Váha těch největších se pohybovala mezi 12–13,5 kg. Z nástrah fungovalo úplně vše. Rozjezdil se Max Winter i Devil Fish. Záběry přicházely ze všech lovných míst. Vše bylo tak jak má.

Záběry, jak na běžícím drátku....
Úplně gumový a nevyspalý jsem okolo páté ráno bilancoval probdělou noc. Pátá ranní byla hodinou krmení a já už měl úplně dost. Vzhledem k velkému počtu malých ryb jsem měl tendenci se na krmení vykašlat a jít si lehnout, ale rozhodl jsem se držet taktiky, kterou jsem zvolil již před odjezdem. Prostě je zblázním, za ten týden to musí přijít. Sázel jsem především na kvalitní nástrahy a návnady. Místní loví převážně na kukuřici, jejich boilies je nevalné kvality. Já jsem spoléhal na produkty, o kterých jsem byl 100% přesvědčen. Bylo otázkou času, kdy se osmělí i ti místní „hovaďáci“.
První z nich se ozval ve 14 hodin odpoledne, kdy se mi z vedra a nedýchatelného bezvětří již dělalo šoufl. Tentokrát to byla palba se vším všudy. Dlouhé odjezdy, lítal jsem s prutem jak ratlík z jedné strany na druhou. Váha nakonec ukázala 17,20 kg při 80 cm délky. No, „hovaďák“. Opět slíznul jednu těžkou kuličku Bugaboo. Nádherná, ještě nevytřená ryba. Bohužel, byla z těch nevytřených, které jsem do konce týdne ulovil, jediná.
Během následující noci jsem opět ulovil několik kaprů mezi 10–13,5 kg, korunu všem úlovkům nasadil mohutný lysec o váze 17,5 kg. Škoda jen, že jsem na tuto jikernačku narazil až po jejich sexuálních eskapádách. Tato ryba byla ulovena v roce 2010 na váze 21,75 kg. Úspěšnou nástrahou bylo boilies Max Winter, silně předipované a astražené na panáčka.

Série úlovků pokračuje
Během následujících dvou dní jsem ulovil asi 30 kaprů. Několik ryb bylo mezi 13–14 kg, většina se pohybovala mezi 10–12 kg. Vzhledem k tomu, že jsem byl nucen vše fotit samospouští, ryby jsem hned pouštěl a čekal na tu, pro kterou jsem přijel. Během neskutečně dlouhých a tropických dní jsem v křoví nebo v klobouku, až po krk ve vodě pod stojanem, vzpomínal na postel, chládek, pohlazení od Jitule a mokrý čumák mé beaglice Sáry. Opravdu jsem byl nalomený a v hlavě se mi honily představy o klimatizovaném carpmobilu na cestě domů. Nefouklo, bylo to šílené a nebylo se kam schovat. Dal jsem si rychle tři piva, která jen zasyčela, a bylo rozhodnuto. Bojuju dál.
Nastal sobotní den. Stejně horký jako ty ostatní. Opět jsem se přemísťoval každých 20 minut podle svitu slunce, abych nalezl alespoň kousek stínu. Nachytal jsem neskutečné množství ryb. Krásných ryb. Spokojený jsem ale nebyl. Zbývalo mi necelých 24 hodin do odjezdu a já přijel pro kapra těžšího než 20 kg. Bylo strašné horko, seděl jsem ve stínu křoví, když se to stalo. Bylo pravé poledne a mně se rozjel pravý prut, kde byl nastražený Max Winter na panáčka. Jíííííízdaáááá, jak já říkám, „jako kráva“. Zvedl jsem prut a hned mi bylo jasné, která udeřila. Hned jsem věděl, že je to on. To jsem si v duchu říkal asi 15 minut. Po této době mi již bylo jasné, že je to ještě o level jinde, a tak jsem zavolal na kolegy, kteří lovili o místo vedle. Bylo zřejmé, že tohle jen tak sám do podběráku nedostanu. Je těžké to popsat. Nějaké ryby jsem již natahal, ale tohle? To bylo prostě moc. Tahle ryba byla silnější než já a společně s mým Fatboyem jsme se mohli jen tak dohadovat, co se vlastně bude dít. Pomalé odjezdy tam, kam se kapr rozhodl jet. Brzdil jsem, co jsem mohl, nemělo to smysl, hrozilo vyříznutí ryby nebo zlomení prutu, nevím. Takhle beznadějně jsem se cítil, ale snažil jsem se zachovat si čistou hlavu. Po 40 minutách mě již bolelo úplně všechno. Obdivuji lovce, co jsou schopni se bít několik hodin se sumcem. Já měl po 40 minutách dost, modřiny na obou tříslech a dřevěné ruce. Kapr byl na hloubce pod břehem. Ne že bych ho snad nějak dotáhl, spíše tam po té době nějak přijel. Místní vybaveni podběrákem stáli ve střehu a čekali na vhodný moment. Ten se naskytl v jednu chvíli, kdy se mi zdálo, že ryba jaksi zpomalila. Přišlo mi, že si prostě potřebuje dáchnout a malinko povolit. Já už měl úplně dost, tak jsem vsadil vše na jednu kartu a do ryby se opřel s tím, že ji teď musím vypumpovat nahoru. To se mi skutečně podařilo, nicméně kvůli velké hloubce u břehu byl sklon vlasce při mém rozhodnutí matoucí a kapr se vynořil tak ve vzdálenosti 10 m od břehu, kam na něj podběrák nedosáhl. No, kapr. Já jsem tohle ještě neviděl.

Pár let zpět jsem fotil rybu 99 cm/28 kg, ale tohle bylo strašlivé. Neskutečně vysoký a dlouhý lysec se položil na hladinu pár metrů od nás. Místní začali okamžitě pokřikovat jméno ryby, kterou poznali. Pán jezera se nerozpakoval a rychlým lopingem se vnořil zpět do hlubin a pokračoval dál na volnou vodu. To byl můj poslední kontakt s místní obludou. Po 45 minutách dlouhého souboje vystřelila montáž s olovem z vody a bylo po všem. Bylo mi zle. Hrozně. Nejhůř na světě. Beze slova jsem vzal prut, hodil ho do křoví, běžel do auta a odjel do nedalekého Kauf¬andu pořídit si láhev něčeho, co mi pomůže zapomenout. Bylo to nutné. Vítěz dnešního dne měl při posledním ulovení 29 kg…
Když jsem dorazil, opět stálo u mého stojanu procesí. Na jeden z prutů byl opět záběr, kamarád, který pruty hlídal, rybu neudržel a ta zajela do stromu. Mozek se mi přetřásl. Pojď do toho, říkal mi hlas ve mně. Jsou tady! Přehodil jsem všechny pruty. Během hodiny jsem měl další záběr. Tentokrát jsem měl kapra, který atakoval hranici 20 kg, asi metr od podběráku. Spadl mi. Celý den jsem se chystal předělat návazce. Celotýdenní únava si však vybrala své. Vše jsem měl nachystané, jen to udělat. Byl jsem ale úplně grogy. Red Mamma a já jsme již zkrmili 150 kg krmení. Křeče v prstech, zádech, všude, no hotovo. Převázal jsem návazce. Začalo pršet.
Jízda na Max Winter a 18,80 kg! Další vytřená ryba, která by ještě před pár dny atakovala 20kg hranici. Bylo mi jasné, že můj čas nastal. Šlechta zdejší vody se dostavila k závěrečné hostině. Zbýval poslední večer. Smířil jsem se s tím, že nebudu před cestou spát. Poslední zbytky krmení putovaly do hlubin. Je to tady! Další ryba 17,80 kg a hned na to přenádherný 16,20kg. Na lovných místech se mi pásla hovada.
V noci jsem vytáhl dvě menší ryby 12 a 13,70 kg. Přišlo ráno a já musel balit. Věděl jsem, že kdybych zůstal ještě pár dní, byla šance na něco velkého. Já měl ale úplně dost. Navíc pracovní povinnosti volaly, moc šancí jsem neměl.
Přesto jsem ještě za deště ráno zdolal dalšího krásného, ale vytřeného „naháče“ přes 18 kg a další dvě velké ryby ztratil. K záběrům jsem běhal 300 m od auta, když jsem balil, jednou dokonce s batohem a spacákem upevněnými na zádech, které jsem v tom spěchu nestihl ani sundat.

Nastal čas odjezdu
Byl to další nádherný týden. Byla to velká zkušenost a lekce. Nachytal jsem ohromné množství ryb. Kdyby byly na jezeře závody, stal bych se bezesporu vítězem s velkým náskokem, ale o to tady tentokrát nešlo. Moje taktika se ve finále ukázala jako správná, ale chyběl čas. Důležité bylo, že jsem nepolevil a až do poslední chvíle věřil, že vše, co dělám, dělám správně. Svoji šanci jsem dostal, ale ryba byla silnější. Snad je to i dobře. Co jsem se vrátil, nežiju ničím jiným než tím, že se na jezero znovu vrátím. Můj termín se zase blíží. Kvůli nahazování jsem zdokonalil svoji výbavu. Mám jiné pruty i navijáky. Návazce mám hotové. Představu o taktice a lovném místě jasnou. Skoro bych zase řekl, že jsem připraven. Po minulé výpravě ale zůstanu trochu při zemi. Můžeme si myslet, že máme navrch a že jsme připraveni, ale je to matka příroda, kdo tomu tady velí. Společně s ní ti její pacholci. Řeknu vám, ten lysec z Balkánu mi zamotal život na několik dalších let dopředu. A to je to krásné a tak to má být. Vždyť kdyby se tohle nestávalo, nebylo by o čem vyprávět ani psát. Tenhle frajer, co mi to tak nandal, je vlastně důvodem tohoto článku. Doufám, že jsme vás společně alespoň trochu pobavili, a když Sv. Petr dá, tak vám do příštího čísla věnujeme i společnou fotku.
MAX GO!

Fotogalerie

 


Zpět na seznam článků